Poklady na dosah ruky a přitom tak daleko

Jsou poklady a poklady. Ty, které se skutečně našly, a ty, které čekají na své nálezce. Nás nezajímají nálezy mincí z Týna nad Vltavou či relikviář sv. Maura. Ty jsou skutečné a jen si je někdo schoval na pro sebe »lepší časy« a měl smůlu. Buď umřel a neměl čas sdělit podomkům, co vlastně schoval, anebo ten jeho »poklad« objevil někdo jiný, i když to třeba trvalo staletí.

Jsou totiž poklady, které zatím nikdo neobjevil a jen pověst nám je zachovala. Byly? Nebyly? To zatím nikdo neví. Proto našich deset typů berte jako návod pro ty, kteří se chtějí pokusit o své štěstí...

Zeptejte se Filipa

Želivský klášter byl postaven na místě starého trčkovského hradu. Proto zdejší sklepy vlastně jsou mnohem starší než samotný klášter. Prý dodnes nebyly všechny odkryty a právě v jednom z těch, které ještě nebyly odkryty, mělo být uloženo dvanáct stříbrných soch apoštolů a zlatá socha Ježíše Krista. Podle jiné verze jsou ony sochy uloženy kdesi pod dlažbou kostela. Nalezla se prý kdysi jen jedna socha - sv. Matěje. Měl držet v ruce ceduli s nápisem: »O Ostatních nevím, zeptejte se Filipa«. Sv. Filip však k nalezení nebyl a dodnes o něm nikdo neví. My jsme se pokusili zeptat Vojtěcha Filipa, ten však také popřel, že by o něm věděl. Ani v želivském pohostinství jsme ho nenalezli a do samotné klášterní budovy jsme vpuštěni nebyli.

Kde poklad je, sdělit nestačil

Na hradu Žampach svého času sídlil loupeživý rytíř Jan ze Smojna. Loupil dlouho. Protože hrad stál na strmé skále, bylo ho těžké dobít a v době Jana Lucemburského to vůbec možné nebylo. Země byla v podstatě bez vládce a nikdo se nestaral o bezpečí. Pak zemi převzal jeho syn Karel jako zemský správce a rozhodl se vypořádat s loupežníky, i kdyby to byli rytíři a sídlili na nedobytných hradech. Jeho vojsko proto putovalo od hradu ke hradu a jeden po druhém obsadilo. Loupeživí rytíři obyčejně končili pověšení na stromech a jejich podřízení taktéž. V případě Jana ze Smojna tomu nebylo jinak. Jan, který s dobytím hradu počítal, nechal nakradené zlato, stříbro a šperky někam v hradu zakopat. Nepočítal však s ortelem, jenž ho čekal. Sdělit někomu, kam zakopal poklad, nestačil. Dodnes ho nikdo nenašel.

Ukrytý v rašelině

U krušnohorské vsi Abertamy je rašeliniště zvané Skalka. Podle pověsti právě v tom místě stával hrad. Jednou se rašelinné podloží hnulo a hrad zmizel v rašelině. Nebyl vidět ani komín. Všechno se utopilo v zemi. I velké bohatství, které bylo na hradě. Zlaté i stříbrné mince, drahé kameny, perly. Prostě poklad. Nezmizel však navždycky. Jednou za třicet let se o velikonocích na krátkou chvíli rašelina otevírá, aby nabídla náhodnému chodci své bohatství. Jen nesmí zůstat dlouho, protože otvor se najednou zavře a chodec, který chtěl mnoho a nemohl se nabažit, se už na povrch nedostane. Tím je jeho osud zpečetěn.

Sud se zlatem

Víte, co je to Cornštejn? Hrad u Vranovské přehrady. Odsud měla vést tajná chodba až na hrad Vranov. Jednou hrad oblehlo cizí vojsko. Dvě šlechtičny, když už nebyla naděje na jeho odražení, své drahocennosti nechali uložené v sudu vhodit do hradní studny a pak se pokusily tajnou chodbou uniknout na Vranov. Snad dodnes bloudí chodbami pod jezerem. Podle jiné varianty poklad do studny hodil hradní pán a při pokusu uniknout byl chycen a zabit. Vojsko hrad vyrabovalo a pak odtáhlo bez pokladu. A onen poklad? Prý v noci na Květnou neděli se studna naplní najednou až pod okraj a sud vypluje až nahoru. Jenže, řekněte, kdo bude na zdejší zříceninu chodit právě v noci na Květnou neděli? Jen milenci a ti tady mají zcela jiné starosti.

Nerudova inspirace

Jan Neruda se zřejmě pro napsání své básně Poklad inspiroval horou Turovem, jež se vypíná nad obcí Rokytníkem, jež je dnes součástí Hronova. Tady prý, stejně jako v hoře Blaník, je ukryto svatováclavské vojsko, aby přišlo, bude-li to třeba, zemi na pomoc. Kromě toho dole u úpatí vrchu je skála, jež prý v sobě ukrývá vchod do veliké síně, kterou hlídají trpaslíci a jež se otevírá na Velký pátek. Jednou prý jistá žena v síni zapomněla dítě. Skála se za ní zavřela a dítě zůstalo uvnitř. Zde se o něj celý rok starali trpaslíci. Teprve po roce žena se opět s děckem setkala.

Tři prvorození chlapci od tří sester

Čeladná je obec, v níž se skrýval partyzánský velitel Ján Ušiak, když z hor sestoupil dolů do údolí. Tady ho také zastihla smrt. Někde v obci je prý skryt poklad, o jehož původu nikdo neví. Nalézt ho mohou prý jen tři prvorození chlapci od tří sester a protože se dosud podobná trojice nenašla, poklad je stále někde v obci ukryt. Je tu však ještě jeden poklad. Na hoře Tanečnice, k níž lze jít také z Čeladné. Ukryli ho zde místní zbojníci, protože si ho nestihli vyzvednout, je stále uvnitř hory. Dostat se k němu však není jednoduché. Hlídá ho totiž velký černý pes a každého, kdo se přiblíží do jeho blízkosti roztrhá. Ti pak bloudí po horách a zvláště v zimě matou turisty a odvádějí z cest.

Pasoucí se koně

Také hora Říp má svůj poklad. Podle dávné pověsti se hora otevírá na Květnou neděli. Pro ty, kteří v onen čas najdou vchod a projdou jím, se naskytne nezapomenutelný obraz. Před sebou budou mít velkou louku s pasoucími se koňmi, jejichž podkovy jsou z ryzího zlata. Aby na tom nebylo dost, vedle je rybník s husami a kachnami ze zlatého peří a kvočna na břehu sedí na dvanácti zlatých vejcích. Stačí jen natáhnout ruku a jedno si vzít nebo třeba chytit kachnu či vyhnat koně ven z hory a člověk je najednou boháč. Prý ale dosud nikdo neměl to štěstí. Možná, že právě to štěstí čeká právě na vás...

Hodný černý pes

Na hradě Falkenberg u České Lípy hlídá zase poklad černý pes. Je ale hodnější než ten v Čeladné. Lidi má zřejmě rád. Pod hradem je údajně jeskyně, do níž se ale nedostane každý. Co lidská paměť sahá, pak jen jednou se někdo do ní dostal. Byla to jedna z místních romantických dívek. Jednou se dostala na hrad a kyž si snad ze strachu zpívala odpovídala jí zvláštní ozvěna. Začala jí hledat, až se dostala ke vchodu do jeskyně. Tady jí olízal černý pes a odvedl jí dovnitř. Všude bylo samé zlato. Pak se vchod do jeskyně však zavřel. Dívka se psem tu prožila půl roku, než se vchod zase otevřel. Vyšla ven oděná celá ve zlatě. Vchod dovnitř, kam se chtěli dostat i jiní však už nikdy znovu nenašla a ozvěna? Snad je tu stále, ale odkud vychází neví nikdo.

Rozzuřený býk

O mnoho horší pověst doprovází Mléčnou horu u města Odry. Tady kdysi stával hrad či zámek a v něm sídlilo velmi kruté panstvo. Dokonce tak kruté, že čerti z pekla si na ně dlouho brousilo zuby. Stalo se, že pohár po jedné nevídané krutosti přetekl a sídlo s pány s celým jejich majetkem a truhlicemi plnými zlata, peněz a šperků se bez varování propadlo přímo do pekel. Ani stopa po něm nezůstala. Jen vyprávění, že na Bílou sobotu se na hoře objevuje rozzuřený býk, snad proměněný některý z pánů, v hubě drží dva klíče, jimiž je možné otevřít branku, jež je za ním vedoucí do pokladnice krutých pánů. Dosud však nikdo onoimu býku však nedokázal vyrvat klíče z huby.

I mezi bohy je konkurence

Osadě Bílý Potok u Hejnic vévodí Hejnický vrch, na němž je tzv. Hajní kostel, skála se zajímavou pověstí. Podle ní v dobách dávných ještě pohanských právě tady žili tehdejší dřevorubci a uhlíři a v onom »kostele« měli své pohanské bůžky. Celé ze zlata a drahých kamenů. S příchodem křesťanství se na »kostel« zapomnělo, i vchod k němu zarostl či zapadal kamením. Poklad v něm však zůstal. Cesta k němu se otevírá prý jednou do roka, ale protože šlo o pohanské bohy, není to v období Velikonoc. Kdy to je přesně, se neví. Jak vidno i mezi bohy existuje konkurence.

Připravil Jaroslav KOJZAR      http://www.halonoviny.cz