Pohřby v době bronzové a železné na Moravě

Jak se pohřbívalo v době bronzové a na počátku doby železné na severní Moravě
Jindra Nekvasil

Již po mnoho let odkrývají pracovníci Archeologického ústavu ČSAV velké pohřebiště se žárovými hroby na Dílečcích u Moravičan. Pohřebiště patřilo lu­žickému lidu, který žil v našich zemích v době bronzové a na počátku doby železné. Je jistě poutavé i pro neodborníky, když mohou sledovat, jak se z hlíny vyprošťují popelnice, jak se pečlivě zkoumá jejich obsah a jak archeologové mezi spálenými kůstkami objevují bronzové a železné šperky i drobné nádobky. Při našich výzkumech se často setkáváme s řadou otázek o smyslu této práce i o jejím přínosu pro poznání dávných dějin horního Pomoraví. Odborníky jistě především zajímají samotné nálezy, tvary nádob, zvrstvení zásypů hrobových jam, stratigrafie a podobně. Avšak zamýšlejí se též nad vlastním pohřebním aktem a tehdejšími náboženskými zvyklostmi. Zde je již třeba trochu představi­vosti, která u vědeckého pracovníka musí být držena jen v určitých hranicích, daných reálnými poznatky. Podívejme se proto do nálezové zprávy, která je dokladem o výsledcích našeho výzkumu na pohřebišti v Moravičanech. Shrňme všechna ta pozorování z terénu tak, aby nás vedla aspoň k vytvoření částečných představ o pohřebním ritu na moravičanském pravěkém pohřebišti.

Nejdříve si všimněme hrobů ze střední doby bronzové (1500 - ­1000 let př. n. l.). Na přelomu od starší doby bronzové k tomuto období se začaly na pokrajích tehdejších lesů a lesostepí objevovat hliněné kuželovité násypy. Byly to posmrtné schránky zesnulých, které nazýváme mohylami. Na severní Moravě jsou takováto pohřebiště zjištěna u Moravičan, nad Lošticemi, u bývalé mohelnické škrobárny a z lesa poblíž Stavenic. Dále je lze předpokládat všude tam, kde byla v horním Pomoraví zachycena další pohřebiště lužického lidu, na nichž však původní mohylové násypy byly během staletí odstraněny při polních pracích.

Nejprve se pokusme zrekonstruovat postup uložení zesnulého do hrobu. Na pohřebišti byla na holou zem snesena hranice dříví a na ni, či spíše do ní, byl uložen nebožtík ve skrčené poloze, tak jako by spal. Že tělo muselo být tak uloženo, nasvědčuje svými obrysy propálená země zpod hranice. Spalování zem­řelých bylo tehdy rozšířeno po celé pravěké Evropě. O jeho původu byle vyslo­veno již mnoho úvah, avšak ani jedna z nich tento problém úplně neobjasnila. Rozšířilo se již v mladší době kamenné, pak bylo nahrazeno přísným ritem pohřbů ve skrčené poloze, mnohdy se oba způsoby u jednoho kmene vyskytují současně. Zdá se, že vůdčím motivem tu byla snaha oddělit neživou a zkáze podléhající tělesnou schránku od té složky bytosti, která v představě těchto lidí žila posmrtně dále. Je tedy jisté, že spalování zesnulých bylo u lužického lidu úzce spojeno s náboženskými představami na posmrtný život. Obřady před kremací a při ní nedovedeme rekonstruovat, protože archeologické nálezy o nich mlčí, pokud náhoda tu nepřispěje k zachycení alespoň přibližných stop. Z toho všeho zjišťujeme jen to, že současně byly na hranici spáleny nebo opáleny i drobné nádobky, které snad obsahovaly aromatické látky, vypařující se žárem. Druhou složkou pohřbu se stalo uložení pozůstatků po spáleném těle do země. Nejprve musela být vyhloubena hrobová jáma. Nebyla zprvu hluboká, zato svým, rozměrem odpovídala prostoru, jaký byl potřebný pro uložení nespáleného těla ve skrčené poloze. Do hrobu byly přeneseny přepálené a rozpadlé kůstky a s nimi i zbytky pohřební hranice, uhlíky z dřev, popel i hrudky propálené hlíny. Mezi kůstkami se nalézají žárem deformované bronzové jehlice, spony, knoflíčky, prsteny, nákrčníky nebo ozdoby do vlasů. Vedle toho pak v hrobech nalézáme roztříštěné nádoby, často jen jejich části, a pak i trosky spálených nádob. Proč tomu tak bylo, nedovedeme si vysvětlit. Nádoby mohly být i v představách o posmrtném životě. Nakonec bylo nutno nad hrob navršit hliněný násyp. Základnu pro něj tvořila kruhová plocha, okolo níž se vybírala země, takže kolem mohyly vznikaly nepravidelné obvodové prohlubně. Mohyly měly v prů­měru 6 - 10 m a byly vysoké nejvýš 2 m.

Pohřbívání v jámových hrobech pod mohylami nebylo však jediným pohřeb­ním způsobem. Ponejvíce, jak v Moravičanech, tak i na jiných pohřebištích lužického lidu, se shledáváme s popelnicovými hroby. Pohřební obřady byly podle všech známek obdobné. Pouze spálené kůstky byly z pohřební hranice sesbírány do popelnice spolu s bronzy. Popelnice byla uložena do malé jamky v zemi a překryta mísou, kterou někdy nahrazoval střep ze zásobnice, nebo jen kámen. Ve dnech popelnic jsou zpravidla proraženy otvory, které nazýváme dušníky. Nejpravděpodobnější je, že jejich význam byl spojen s vědomím rozdílu mezi duševní a tělesnou schránkou člověka a s představou o jejich spojitosti i po smrti. Ve vybavení hrobů zaznamenáváme značné rozdíly, které však dosud nedovedeme vysvětlit. Například někdy sloužily za popelnice dvojkónické nádoby, jindy zase větší vázovité nádoby s vysokým hrdlem, často byly používány menší dvojuché popelnice a nacházejí se i přímo miniaturní popelničky. Také jsme zjistili, že pod některé popelnice se ukládají střepy, jindy to zase byly kameny. A kolik rozmanitostí lze pozorovat v ukládání drobných nádobek v hrobech: bývají v popelnicích na kůstkách, na boku mís, pod výdutí uren, někdy jsou všechny obráceny dnem vzhůru. Bývají to hrníčky, misky, džbánečky nebo minia­turní napodobeniny popelnic; často jsou přepálené. Jistě i v tom všem byla pravidla řízená rituelními předpisy. Zhruba lze usuzovat, že nádobky mohly mít v hrobech dvojí význam. Buď měly sloužit zesnulému v dalším posmrtném ži­votě a pak je označujeme za milodary. Nebo byly dávány do hrobu proto, aby usmiřovaly či zalíbily se božstvu - byly tedy obětinami.

Dalším nápadným způsobem pohřbu je ukládání spáleného těla do velkých zásobnic, až 150 cm vysokých. V nich je na dně jen hromádka kůstek a nádoba je také překryta mísou. Také nad zásobnicemi byly navršeny hliněné mohylové násypy. Pozorování nasvědčují, že pohřební zvyklosti byly podobné jako při ukládání do jámového hrobu.

Některé jevy můžeme vysvětlit jako vyjádření společenského postavení zesnu­lého v rámci osady. Například v některých hrobech jsou zbraně nebo tak zvané násadce na náčelnické hole. V těchto zemřelých můžeme spatřovat pohřby bojov­níků, snad náčelníků osady. Jeden z hrobů v Moravičanech byl překryt kameny a mezi nimi byly dvě kamenné formy na odlévání bronzových srpů. Nezdá se, že by zde šlo o náhodné použití odhozených neupotřebitelných kadlubů, spíše by to mohl být pohřeb odlévače bronzu, který umřel v moravičanské osadě. Předpokládá se totiž, že tito specialisté putovali od osady k osadě. V některých hrobech se nalézají bronzové obřadní nože, které patřily nejspíše osobám zprostředkujícím kultovními obřady styk s božstvy. Hroby těchto osob jsou také nejpočetněji vybaveny drobnou obětní keramikou.

V popise hrobů jsme se seznámili se třemi způsoby ukládání zesnulých. Dosud nedovedeme určit, který z nich je starší než ostatní, ale je jisté, že po jistou dobu byly používány současně. Podle nich se pokusíme nyní o hledání sou­vislostí v době, kdy se teprve formovala kultura lužického lidu.

Navršování mohyl je ve všech pravěkých obdobích příznačné především pro pohyblivé kmeny zabývající se pastevectvím. Takovýto lid žil na přelomu starší a střední doby bronzové na jižní Moravě a nazýváme jej přímo lidem s mohy­lovou kulturou. Jeho pohřební zvyklosti jsou velmi podobné tomu, co zjišťujeme v lužických mohylách. Ovšem mohylový lid teprve na konci svého vývoje pře­cházel postupně od pohřbívání těl ve skrčené poloze k žehu. Je zajímavé, že v Moravičanech jsou hrobové jámy vyhloubeny tak velké, jakoby měly skrývat skrčená těla a jsou tedy neúměrné velké vzhledem k malému prostoru, který zaujímají spálené kůstky. Ještě se nepodařilo vypátrat, zda přechod ke spalo­vání se odehrál v severomoravském prostředí, nebo byl-li sem již žeh přenesen. Také nádoby z těchto hrobů navazují svými tvary na keramiku mohylové kultury. Z toho všeho vyplývá, že část lužického lidu pochází z lidu mohylového a že si udržela po jistou dobu své pohřební zvyklosti.

Hroby se zásobnicemi nás zavedou znovu k jihu, na konec starší doby bron­zové. Tehdy podél řeky Moravy pronikal k severu lid s věteřovskou kulturou. Pro věteřovské osídlení jsou příznačná hradiska nad řekami: na jejich pohře­bištích se nalézají právě takovéto žárové hroby se zásobnicemi. Na základě nových výzkumů na Kroměřížsku je dokázáno, že věteřovská kultura byla další složkou, z níž se vyvinul lužický lid. Jelikož na Mohelnicko věteřovská kultura přímo nezasáhla, je možné, že pohřby v zásobnicích jsou tradicí přenesenou mohylovým lidem.

Drobné nádobky seskupené kolem popelnice v hrobě ze střední doby bronzové

Vývoj popelnicového pohřbu pak takto zpět prozatím nedovedeme sledovat. Snad bude nutno uvažovat o domácím lidu, který zde mohl přežívat z konce mladší doby kamenné přes starší dobu bronzovou a který je dnes v nálezech neprokazatelný. Ale časová a kulturní vzdálenost je obrovská a bez pevných nálezových dokladů ji nemůžeme překlenout. A není pro toto období ani vylou­čen posun předlužických kmenů ze Slezska na severní Moravu.

V dalším vývoji byly rozdíly v pohřebních zvyklostech postupně vylučovány. Mohyly se časem zmenšovaly a jejich hrobové jámy nebyly tak nadměrně velké. Nádoby v nich nebývají roztříštěny a poznenáhlu se stíral rozdíl mezi popelnicovým a jámovým hrobem. Také hroby se zásobnicemi se postupně přeměňovaly v po­pelnicové hroby.

Tři základní způsoby pohřbívání tedy znamenají, že na pohřebištích můžeme odvodit i tři etnické složky, ze kterých se vyvinula lužická společnost. Zprvu se ještě v pohřebním ritu a tím i v představách na posmrtný život udržovaly staré tradice. Teprve v průběhu vývoje nastalo jejich postupné přeměňování do univerzálních představ.

Poznatky z pohřebiště v Moravičanech nám dovolují posoudit ještě jiné roz­dělení společnosti, a to na základě rozložení hrobů. Základ pohřebiště tvořily mohyly postupně se rozrůstající do nepravidelných seskupení, zhruba ve čtyřech samostatných pásmech. Stejně tak popelnicové hroby a hroby se zásobnicemi tvořily vedle těchto mohyl hustě osazené pruhy. Zdá se, že tato seskupení vyznačují menší společenské jednotky v rámci osady, kterým byly vyhrazeny určité plochy pohřebiště. Při tom se zdá, že i v těchto jednotkách může být nalezeno ještě další dělení. Do násypů mohyl byly ukládány další jámové i popel­nicové hroby. V dodnes dochovaných násypech stavenických mohyl zjistili jsme je vždy v celých skupinách. Násypy moravičanských mohyl jsou již sneseny a proto druhotné pohřby nalézáme jen ojediněle. Zato v pásech vedle mohyl tvoří popelnicové hroby skupinky ponejvíce pěti až osmi hrobů. Jsou často ukládány tak blízko sebe, že je zřejmé jejich překrytí jedním rovem. Tyto nejmenší společenské jednotky, pokud tak mohou být označeny, mohly by před­stavovat dělení společnosti v jednotlivé rodinné jednotky.

Plynulý proces splývání jednotlivých složek rozvířily nové události. Náhle se na pohřebišti v Moravičanech objevily vedle starých mohyl mohyly nové. Ten­tokrát jsou vybaveny kamennými konstrukcemi, popelnice jsou obloženy kameny, jindy jsou zase budovány komůrky pro drobnou doprovodnou keramiku. Nad tím vším byly nakupeny kameny tvořící jádro mohylového náspu. Znovu se začala užívat za popelnici velká zásobnice. Rádi bychom se o těchto pohřbených dověděli více, jistě ve společnosti zaujímali význačné postavení. Leč to se nedovíme, protože všechny byly vyloupeny. Patrně obsahovaly takové bohatství, že touha po něm prolomila hrůzu z porušení posmrtného života. Tyto hroby jsou dokladem pronikání lidu s velatickou kulturou, který sídlil na jižní Moravě, do oblasti lužického lidu. Archeologické prameny naznačují, že velatický postup neznamenal okupaci lužického území natrvalo, ale že silně ovlivnil jeho další vývoj vstupující pak do nového období.

V mladší době bronzové (1000 - 600 let př. n. l.) se začaly hroby ukládat na nových částech pohřebišť, stranou od mohyl. Na Mohelnicku část takového úseku pohřebiště byla zničena u bývalé škrobárny v Mohelnici, jiné ojedinělé hroby byly zachráněny v Rájci a u Dubicka. V Moravičanech jsme dosud na tuto část pohřebiště nenarazili. Na rovných plochách, které byly již pravými popelnicovými poli, byly ukládány hroby blízko u sebe, tu hustěji, jinde řídčeji. Zdá se že i nyní se pohřebiště rozrůstalo z několika míst, až hroby pokrývaly toto pole souvisle. Uspořádání pohřbů bylo téměř jednotné. Za popel­nici sloužila menší dvojuchá nádoba, překrytá zpravidla mísou a obklopená často značným počtem doprovodných nádobek. Jen ojedinělé výjimky vybočují z těchto pravidel. Snad můžeme upozornit na jednu stránku náboženských před­stav lužického lidu, která právě v tomto období se jeví nejzřetelněji. V hrobech se dosti často vyskytuje drobná keramika nevšedních tvarů. Jsou to několika ­stupňovité nádobky, nádobky v podobě bot, vaniček, závěsné nádobky a různá štěrchátka. K nim patří i miniaturní nádobečky. Některé z nich jsou vypracová­ny do podoby ptáka jiné zase představují krávy, jindy jsou značně stylizované. Všechny tyto nádobky měly patrně kultovní význam snad sloužily k uctívání přírodních jevů, od kterých odviselo zajištění úrody, chovu dobytka a s tím spo­jené výživy obyvatel. Podle obdob u kmenů žijících donedávna na obdobném vý­vojovém stupni se pak odvozuje, že to vše souviselo s totemistickým uspořádá­ním náboženských představ.

Lužická společnost dosáhla své nejvyšší osobitosti právě v mladší době bron­zové. Hmotná kultura se jeví jako vyvrcholení všech dosavadních technických i výtvarných možností. Viděli jsme, že i náboženské představy byly sjednoceny a vytvořil se pevný rituál. Z uspořádání hrobů na pohřebištích vyplývá, že došlo i ke zjednodušení v členění společnosti do rodových celků. Byla to i doba nej­většího rozmachu lužické kultury a její expanze do sousedních oblastí. Avšak posuzujeme-li vývoj hmotné kultury, např. některé prvky v pohřebním ritu, můžeme již vycítit náznak další zásadní proměny ve vývoji lužické společnosti.

Na počátku doby železné (600 - 300 let př. n. l.) byla již podruhé opuštěna plocha pohřebiště a založena třetí samostatná část. Podle prvých před­mětů ze železa zjišťujeme, že tyto hroby jsou již z počátku doby železné. S nej­lépe prozkoumanou částí pohřebiště z tohoto období se shledáme v Moraviča­nech. Jiná pohřebiště byla zachycena u Bludova, Bohutína a v bývalé škrobárně v Mohelnici. Větší počet hrobů byl také objeven při výzkumu u mohelnického cukrovaru.

Prohlédněme si nyní jeden z hrobů z Moravičan. Hrobová jáma je z větší části vyplněna velkou zásobnicovitou nádobou - amforou. Uvnitř však nena­lézáme spálené kůstky, ale malou nádobku - naběračku. Pozůstatky spáleného těla jsou nasypány stranou na hromádku nebo do menší vázovité nádobky. V hrobě zpravidla objevíme soupravu hrubších hnědých nádobek - hrnek, šálek a pokličku. Hrobovou výbavu pak doplňují mísy, džbánek, koflíky a menší vázičky vesměs tuhované, ale někdy i červeně, bíle a černě malované. Uprostřed hrobové jámy ležívá nůž spolu se zvířecí kostí. Mezi spálenými kůstkami se začaly objevovat šperky ze železa, vedle bronzových jehlic, náramků a spon. Časté jsou i skleněné nebo jantarové korálky. Některé hroby jsou mimořádné bohatě vybaveny: obsahují železná kopí, kolekce štěrchátek, nádoby s magický­mi značkami nebo i nádoby ve zvířecí podobě. Tak jako v předchozích obdobích je označujeme za hroby význačných osobností ve společnosti.

Mohyla s kamennou konstrukcí okolo pohřbu v zásobnici z poslední fáze střední doby bronzové

Změna pohřebního ritu je výrazná a ukazuje nám, že se výrazně uplatňují obětiny božstvům Velká amfora sloužila na uchování zemědělských produktů, nejspíše obilnin. Železný nůž s částí rozčtvrceného zvířete je obětinou vzatou z chovného zvířete. Jistě i hrnek skrýval určitý produkt, který bylo nutno obětovat. K tvrzení, že část hrobové výbavy byla obětinou božstvům, nalézáme řadu obdob spojujících naše země přes Podunají až do antického Řecka, kde se na pohřebních nádobách shledáváme s vyobrazením některých pohřebních výjevů podobných našim. V náboženských představách se začal uplatňovat nový prvek - ­lidská podoba božstva a staré přírodní mýty se stávaly přežívající tradicí. Příkladů o tom by bylo možno uvést hojně zvláště z podunajské oblasti. Proto i forma obětin se tomu podřídila a v hrobech se objevují obětiny pro boha, již přecházejícího do lidské podoby. Lužická společnost se stále víc a více přizpů­sobovala vývoji v Podunají, kde se pod vlivem antického světa formovaly nové hospodářské a společenské vztahy. Zavádění nových výrobních procesů při výrobě železných předmětů a opuštění staré metalurgie bronzu muselo vyvolat změny v organizaci výroby a obchodu a tím i v celé struktuře společnosti. Odra­zem toho je pak výše popisovaná proměna pohřebního ritu a, jak se zdá, i v ukládání hrobů do pravidelných řad bez náznaků dalšího členění je možno spatřovat změnu v organizaci rodového zřízení.

Hroby nám prozrazují, že na severní Moravu, zasáhl znovu vliv z jihu. Byl to lid s horákovskou kulturou, který pronikal z jižní Moravy a obsadil část lužic­kého území v hraniční oblasti. Hroby těchto dobyvatelů se objevily i hlouběji v území lužické kultury, avšak zdá se, že tato okupace nebyla trvalá. Nicméně ovlivnila lužickou společnost tak, že tato se rychle přizpůsobovala novým pod­mínkám. V nemalé míře tu působil vliv obchodu a nutnost vyrovnat se hospo­dářské úrovni v podunajské oblasti. Tam se totiž vytvářela vládnoucí vrstva, která ovládala ze svých hradisek jak výrobu, tak i obchod. Bylo by se ještě možno o této zajímavé době, která se nazývá halštatskou, rozhovořit více: o sty­cích s řeckými osadami, o vlivu Etrusků a Římanů, o hradech a komorových mohylových hrobech. Ale z toho všeho se dostal na severní Moravu jen odlesk a jen v některých velkých hrobech si ověřujeme, že i v lužické společnosti se začali uplatňovat výjimečně postavení jedinci.

Hrob s amforou datovaný do počátků doby železné

Jejich hroby měly stěny čtvercové hrobové jámy obloženy dřevěnou konstrukcí a nad hrobem byla navršena vrstva kamenů. U jiných jsme zase zachytili obvo­dový kruhový žlábek, patrně pozůstatek po palisádovém ohraničení hrobu. Výbava těchto hrobů se značně rozhojnila; bývají v nich dvě amfory a počet drobných nádobek dosahuje dvacet i více kusů. V některých hrobech se objevily postroje na koňská spřežení a zbraně. Těchto hrobů je však nemnoho a ostatní jsou upravovány postaru. Současně se však začaly objevovat i jinak upravené hroby. Spálené kůstky byly znovu ukládány v jednoduchých popelnicích překrytých mísou a nebyly již doprovázeny dalšími obětinami a milodary. Někdy se tyto prosté hroby soustřeďují i kolem velkých, bohatě vybavených hrobů a bylo by možno uvažovat zda zde nestojíme před pohřby osob společensky vázaných na tyto význačné jedince.

Rozvoj lužické společnosti zasáhla posléze další mocná vlna, které podlehla. Ve 3. století př. n. l. okupovaly naše území keltské kmeny. Ta složka lužické spo­lečnosti, která pohřbívala ve velkých hrobech s amforami, mizí; patrně se kelti­zovala, nebo zanikla vyvrácením společenské organizace lužického lidu. Keltské­mu vlivu odolávala jen složka obyvatelstva, která pohřbívala v prostých žárových hrobech. Podle ojedinělých hrobů je můžeme sledovat dlouho, snad po celou dobu keltského panství u nás a je také poslední stopou po lužickém lidu po­pelnicových polí na severní Moravě.

Přehlédneme-li poznatky získané na výzkumu pohřebišť v Moravičanech, vi­díme že umožňují posuzování lužického lidu v několika horizontech. Slouží k tomu sestavování nálezů do typologických řad se srovnáváním s nálezy z okol­ních zemí, sledování úprav a vybavení hrobů a jejich rozložení na pohřebišti, vysvětlování jednotlivých rozdílností a ostatní metody archeologického rozboru.

V prvé řadě jsme rekonstruovali historické události. Pokusili jsme se vy­pátrat jednotlivé etnické složky, ze kterých se lužická kultura stmelila a proces jejich postupného sžívání. Zachycovali jsme několik zásahů z Podunají, které vždy znamenaly změny v lužické společnosti, jak tomu ani jinak nemohlo být při dotyku s vývojově vyspělejší oblastí. Ve druhém horizontě jsme, hlavně podle rozložení hrobů na pohřebišti, pátrali po vnitřním členění společnosti. Třetí horizont se jevil v postižení postavení jednotlivce ve společnosti. Konečně pak bylo možno rozborem pohřebních zvyklostí usuzovat na úroveň nábožen­ských představ. Poněkud méně materiálu poskytuje výzkum pohřebiště k posou­zení hospodářské úrovně společnosti. Ale i například z rozdílu mezi malým a brzo zaniklým pohřebištěm ve Stavenicích a rozsáhlým pohřebištěm v Moravi­čanech vysvítá, že skupina obyvatelstva pohřbívající a žijící na vrcholech nad nížinou, kde byly podmínky jen pro pastevectví, zanikla. Nemohla se totiž přizpůsobit vyšší zemědělské hospodářské úrovni, která byla podmínkou pro další rozvíjení života, jak ukazuje pohřebiště v Moravičanech.

Bylo by nyní zapotřebí skloubit tyto poznatky a sledovat, jak se etnické složky podílely na vnitřním členění rodů, jak měly podíl na společenském posta­vení jedinců, zda se přímo nevyvinula v rámci moravičanské osady rodová sku­pina zaujímající vůdčí postavení. Avšak k těmto závěrům ještě není výzkum v takovém stádiu, abychom již mohli shrnovat dílčí poznatky do celku.

V tomto nástinu vývoje pohřbívání na severní Moravě v době bronzové a na počátku doby železné je mnohé jen domyšleno a třeba ani ne správně. Možná, že vývoj byl složitější, nešel tak přímočaře kupředu. Snad se nám podařilo si ozřejmit, že pohřbívání u lužického lidu bylo odrazem reálné skutečnosti a bylo řízeno stejnou zákonitostí jako hospodářský a společenský vývoj. Pochopitelně nikdy se nám nepodaří proniknout tak daleko, abychom dosáhli až k myšlení jednotlivce. Dospěli jsme však až k naznačení směrů, kterými se ubírala část myšlenkových pochodů celé společnosti. A i ty přece byly složeny z myšlení jednotlivců, byly výsledkem názorů všech těch kdysi žijících dohromady.

Literatura zabývající se uvedenými otázkami:

J. Böhm, Kronika objeveného věku, Praha 1941
J. Filip, Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách, Praha 1936 – 1937
B. Gediga, Cmentarzyska kultury łuźyckiej w badaniach stosunkòw społecznych, Archeologia Polski VIII.
O. Nahodil, A. Robek, Původ náboženství, Praha 1961
J. Kvíčala, Příspěvek ke kultovním poměrům mladší doby bronzové na Hané, Čas. vlast. musea v Olomouci 59, 1950
J. Nekvasil, Pravěk Mohelnicka, Mohel­nice 1963
J. Nekvasil, K otázkám lužické kultury na Moravě, Arch. rozhledy XVI., 1964
J. Ne­ústupný, Náboženství pravěkého lidstva, Praha 1940
J. Ne­ústupný, Pohřbíváni žehem v pravěku, Praha 1941
J. Poulík, Z hlubin věků, Praha 1956.